Olaf Schlægen 

Olaf Schlægen se narodil roku 1887 do chudé rodiny ševce Josefa Schlægena v Jetřichovicích. Už od mládí se projevovala jeho bouřlivá povaha a vrozená agrese. S otcem vycházel pomálu. Nechtěl se učit ševcovskému řemeslu a často při snahách otce utíkal do lesů, kde měl klid. Otci brzo došlo, že mladého Olafa nezlomí a proto ho dal do učení k dřevorubci, který se věnoval těžbě dřeva ke speciálnímu účelu. Ten účel bylo dřevo kvalitativně dostačující na výrobu hudebních nástrojů. Jmenoval se Adolf Kottek. Brzo v chlapci rozpoznal jeho cit pro les. Všiml si, že chápe souvislosti problematiky výběru stromů pro těžbu za účelem získávání dřeva na výrobu hudebních nástrojů a taky mu vyhovovala na jeho věk brutální síla. Výřezy z kmenů se totiž musely vynášet na zádech, aby se nepoškozovaly.. jak tomu bylo při tahání klád koňmo. Taky stromy často rostly v roklích a na hodně exponovaných místech, kde by to stejně nebylo možné. Olaf to miloval a brzo předčil svého učitele. Po vyučení měl převzít Kottkovu živnost, ale bylo mu to málo. Četl knihy. Dostával je od výrobců hudebních nástrojů z Itálie, kteří jezdili pro dřevo. Četl v nich o světě a nejradši měl ty o Americe… chtěl poznat ten svět o kterém četl v knihách a místo toho, aby převzal váženou živnost.. jednoho dne sbalil batoh a odešel s jedním z kupců do Hamburku. Co všechno dělal v ten čas není známo. První zmínky jsou až z Ameriky. Kde poznal svého přítele Paula Bunyana. Těžili spolu dřevo a zažili spoustu bájných historek, které rád Olaf vyprávěl, když si popil a že měl alkohol vřele rád. Dostal od něj i svoji legendární dřevorubeckou košili..Jednoho dne se Olaf podíval na Paula a říká: ,, Chybí mi domov, chybí mi jak voněl náš vzduch a naše lesy. Ty západy slunce.. co jsem viděl jenom tam…Jak jsem si jich tenkrát nevážil ". Sbalil si batoh a vrátil se domů. Našel ale něco úplně jiného než si pamatoval. Průmyslová města. Továrny.. v městech kavárny, lázně. Všechno co viděl v Americe. Bylo najednou i tam. Sudetské Nizozemí vzkvétalo… byl v úžasu. Chtěl se vrátit k řemeslu kterému se vyučil, ale o dřevo už nebyl takový zájem a vztahy s kupci po Kottkově smrti byly zpřetrhány. Nechal se zaměstnat ve Varnsdorfu v ocelárně. Práce byla těžká, ale dobře placená. Nevycházel moc s nadřízeným a brzo mu došlo, že tudy cesta nepovede. Ten důvod byla jeho povaha a možná taky fakt, že měl pletky s jeho ženou... hodně žen obdivovalo jeho košili a taky jeho historky, jak k ní přišel a co všechno vyváděl s kamarádem Paulem Bunyanem v Americe. Ženy Olaf miloval... stejně jako život a jednoho dne pronesl.. ,, nebudu dělat v ocelárně... to není život. Chci zase vidět svět a aby svět jezdil za mnou " ... tak započal příběh o Olafovi a flanelových košilích. Napadlo ho, že je začne vyrábět... začal v malém domku, kde měl dílnu. Tak jako většina Sudeťáků... jeho košile šly na dračku a brzo se rozrostl. Každý chtěl mít Olafovu košili. Možná taky proto, že Olaf začal všude vyprávět ,, Moje síla a to, že mě milujou ženský.. to všechno mám díky tý košili a Vy si jí díky mě můžete koupit. " Brzo měl malou továrnu. Košile se prodávaly do celého světa a i díky nim svět jezdil za Olafem... přesně tak, jak si přál. Když se firmě dařilo nejlépe Olaf zmizel. Nechal jen vzkaz ,, Světu lidí jsem nikdy nerozuměl. Odcházím do lesů. Nemusíte mě hledat, když Vám bude nejhůře vrátím se... já, nebo nějaký z mých potomků. Vaše manželky snad vychovávají moji krev dobře.. " pak už ho nikdo nikdy neviděl. O jeho životě se začla vyprávět řada legend.